Text Velké iluze se nesl v duchu, že náklady na celosvětový konflikt vlekoucí se roky by převyšovaly zisky plynoucí z obchodu – a že ekonomické zájmy jednotlivých aktérů budou nadřazeny vojenským. Angell spatřoval záruku míru právě v dostatečném ekonomickém propojení průmyslových zemích, aby tato ekonomická propojenost působila jako spolehlivá brzda vůči jakýmkoli pokusům o vojenské dobrodružství.

Od napsání Velké iluze byly rozpoutány dvě zničující krvavé světové války a došlo i na desetiletí trvající válku studenou. Ani po pádu železné opony ovšem nenastal žádný „konec dějin“, ale naopak jsme byli svědky mocenské unipolarity Spojených států amerických, kdy se v podstatě jakékoli mezinárodní právo stalo toliko prázdným pojmem na papíře, upozaděné zájmům vlivných vládnoucích kruhů v USA. Přitom respekt k mezinárodnímu právu nadřazenému zájmům jednotlivých mezinárodních hráčů Angell vyzdvihoval jako nezbytnou podmínku pro cestu ke světovému míru.

Západ si neuvědomil, že proces globalizace je nastaven tak, že mocnost nepodléhá žádným vyšším morálním či právním předpisům – a silnější si zkrátka prosazuje svou s tím, že aby vypadal v lepším světle, obalí své výboje do frází o humanitě a šíření lidských práv. Základem globalizace však bylo, že pokud kdekoli Spojené státy americké vedou výboje, nejsou za to nijak ekonomicky postihovány. Nejsou na ně uvalovány žádné sankce – a svět se zkrátka tváří, jako by se nechumelilo – v tomto případě neválčilo. Nikoho nevzruší sebevyšší počet civilních obětí včetně zmasakrovaných těl žen a dětí. Aby lidé byli více otrlí, média jim pro jistotu rozbombardované nemocnice a školy západními spojenci neukazovala. Nevytvářelo se tak masové pohoršení – a oběti v Iráku, Libyii či Afghánistánu měly jednoduše smůlu. Nikoho ani nenapadlo podporovat Irák, dokud nebudou Spojené státy americké poraženy. Každému totiž bylo jasné, že Irák USA porazit nemůže. Cena lidského života tak klesla na rekordní minimum.

Vše se změnilo po 24. 2. 2022. Západ rázem zapomněl, že jednotlivé země jsou globálně ekonomicky provázány – a že velmoci se nepostihují. Jeden balíček protiruských sankcí střídal druhý – což globalizaci, jak jsme ji mohli do té doby chápat, zasazovalo jeden závažnější úder za druhým. Globalizace potřebuje neomezený přístup k surovinovým zdrojům, vyžaduje, aby měna hegemona vládla po celém světě – a rozhodně si nemůže přát jakákoli ekonomická omezení.

Zabýváme–li se kořeny první světové války, nemůžeme se vyhnout evropskému kolonialismu a faktu, že Německo se po svém sjednocení rovněž toužilo stát koloniální velmocí. Jenže to se ani trochu nelíbilo Velké Británii ani Francii, které spolu s Nizozemím, Španělskem a Portugalskem patřily k největším koloniálním mocnostem. Velká Británie se v žádném případě nehodlala vzdát pozice největšího světového impéria.

Je to především Evropská unie, kdo zcela zjevně nepochopil, že zapojením se po bok USA do americko–ruského soupeření bude tratit. Evropská unie potřebuje Rusko – minimálně surovinově – a potřebuje Čínu – ekonomicky. V zájmu vládnoucích kruhů USA se však obojího dobrovolně zbavuje – čímž pohřbívá dva základní pilíře, na nich byla vystavěna. Mír v Evropě se stal bohužel již pouze velkou iluzí – a sociální otřesy nabývají v jednotlivých státech na síle – za všechny je možné zmínit Francii.

Relativně dlouhodobá hegemonie USA – ekonomická, ale i vojenská, končí. Skupina BRICS se rozroste o další významné členy – a jedná o nahrazení dolaru. Tento proces by nebyl možný, kdyby samotný Západ nenapadl podstatu globalizace, a to tím, že si začal hrát na morálku a pravidla, aniž tak kdy předtím činil u jakéhokoli válečného konfliktu.

První dvě světové války vedly k totálnímu zbavení Evropy vůdčí role ve světové politice. Tuto pozici převzaly Spojené státy americké spolu se Sovětským svazem. Bývalé kolonie se aspoň na papíře staly nezávislými, třebaže v praxi se dostávaly do područí neokolonialismu – jak evropského, tak amerického.

Není bez zajímavosti, že před vypuknutím druhé světové války jsme mohly pozorovat dva fenomény: Ve španělské občanské válce se takzvaný Západ jednoznačně postavil na stranu Francových fašistů. To za prvé. Za druhé potom západní finanční a průmyslové kruhy otevřeně podporovaly Hitlera v naději, že se obrátí proti Stalinovu Sovětskému svazu. Čím více se Hitler přibližoval sovětským hranicím, tím to bylo pro tyto kruhy lepší – a nějaké Československo bylo v tomto ohledu marginální.

V současnosti jsme svědky oslabení pozice USA, což takzvané země třetího světa vycítily jako svou příležitost. Mnohé asijské, latinskoamerické – ale i africké země mají šanci prožít svou renesanci. Po neblahých zkušenostech s americkými intervencemi (například operace Kondor v latinskoamerických zemích) skutečně nehrozí, že by tyto státy jakkoli podporovaly mocenské zájmy vládnoucích kruhů USA. Spojeným státům americkým tak jako vazal zbývá již pouze evropský kontinent, což bude trvat tak dlouho, dokud místní populace nebude frustrována silnou asociální politikou a životem v totální nejistotě a ve strachu z celosvětového konfliktu.

Zcela zásadní význam pro další směřování celosvětového vývoje bude mít kromě rozvoje BRICS rovněž průběh konfliktu na Ukrajině. Jednání NATO ve Vilniusu naznačilo, že Západ s ukrajinským režimem již příliš nepočítá – a pomalu se od něho odvrací, a to poté, co ho zásobil vší možnou vojenskou technikou – a do značné míry tak zeslabil obranyschopnost Evropy.

Novodobý konflikt mezi USA a Ruskem tyto principy nemilosrdně rozbíjí. Jako příklad může sloužit dovoz obilí do afrických zemí. Dříve byl celému obchodu nadřazen zisk spekulantů. Ten je ale rázem odsunut na periferii jako jedna z obětí války. Bohužel je třeba si uvědomit, že konflikt na Ukrajině si již vyžádal statisíce lidských životů – a tím, že zejména na Západě není vůle po jeho ukončení (na Ukrajinu proudí další zbraně včetně kazetové munice, kterou mnoho evropských států v minulosti zakázalo, neboť tento typ zbraní postihuje zejména civilní obyvatelstvo), toto neradostné číslo narůstá.

Dostali jsme se do fáze, kdy o našem zdraví rozhodují velcí farmaceutičtí giganti, kteří ovšem nemají zájem na našem zdraví – ale na svých ziscích. Podobně je tomu v případě „ochrany životního prostředí.“ Financováno je pouze to, co investorům přináší několikanásobný zisk – a nikoli, co by přinášelo zisk planetě, na níž žijeme – a nám samým.

Balancujeme nad propastí – neboť se neustále pohybujeme, metaforicky řečeno, milimetry od pádu do srázu v podobě zničující jaderné války. Vládnoucí kruhy ve Spojených státech amerických se nehodlají vzdát svého snu na obnovení impéria, které se pomalu ocitá v troskách, což se projevuje i na sociální a ekonomické situaci Američanů. Vytvoří se v USA podmínky pro systémovou změnu?

Jak se koneckonců mohl přesvědčit sám Angell, propojení států vzájemnými obchodními vztahy k zabránění zničujících konfliktů nestačí. Dokud budou na světě vládnout silné zbrojařské lobby, budeme se stále pohybovat na tenké hraně mezi bytím a nebytím. Potřebujeme společnosti, v nichž nejenže zájmem většiny lidí na světě bude mír – ale kdy tato většina bude mít jak politickou, tak ekonomickou moc. Jen tehdy svět nebude stát na pokraji svého zničení.